Vánoční čas je období, v němž se obzvlášť daří křesťanské lásce a vnímavosti k utrpení bližního. Proto není divu, že kolem Vánoc nacházíme v poštovních schránkách častěji než jindy obálky s prosbou o finanční příspěvek pro všelijak postižené spoluobčany, jimž se nedostává prostředků na nákladnou léčbu či drahé zdravotní pomůcky. Až mi to někdy zavání citovým vydíráním. Konto Bariéry, Světluška, Červený kříž, Unicef ... nekonečná je řada nadací a církevních i občanských charitativních organizací s nataženou dlaní. Jedné pomůžeš, deset dalších se k tobě vzpíná. Co jsme si to vyzvonili za stát, že bez žebrání se v něm invalidním a jinak handicapovaným osobám nedá žít?

Zrovna tuhle jsem ve schránce našel psaní od Nadace Charty 77 s úpěnlivou prosbou, abych pomohl na nohy devítiletému Lukáškovi, který se na ně nepostaví bez vertikalizačního stolu za sto tisíc korun. Detailní popis toho zařízení přiložen, složenka rovněž. Dopis je formulován tak, že je mi jasné, že když nepošlu aspoň stovku nebo dvě, neusnu večer studem. Jenže když pomohu na nohy Lukáškovi, jak si mé svědomí poradí s tím, že jsem nevyslyšel prosby ostatních potřebných? Třeba té holčičky, která marně touží po elektrickém invalidním vozíku, nebo tamtoho pána, který se neobejde bez speciálně upraveného auta, nechce-li strávit zbytek života uvězněn mezi čtyřmi stěnami? Z hubeného platu nedám dohromady tolik stovek, abych svou křesťanskou lásku rozdělil mezi takovou spoustu trpících, kolik jich je denně hodno mé pozornosti v žebravých obálkách nebo ve sdělovacích prostředcích. Neměl by se se mnou podělit o soucit ještě někdo další, například starostlivý sociální stát?

Jenže kde by se vzal sociální stát v zemi, která se právě zbláznila do socialismu, což je zatracený rozdíl? Podzimní krajské a senátní volby sice vyhrála politická strana, která se zaklíná sociálním státem a principem občanské solidarity, ale zvítězila v nich hlavně díky hysterickému běsnění proti třicetikorunovým poplatkům v ordinacích a lékárnách, což byla nejviditelnější součást »Julínkových« reforem, které směřovaly právě k tomu, aby simulanti a polykači paralenů solidárně přispěli na nákladnou péči o vážně postižené pacienty, od níž dávají ruce pryč zdravotní pojišťovny a která je bez nich z největší části závislá na vyškemraných milodarech.

Většina Čechů zvedla v říjnu ruku pro úsporu pár vlastních desetikorun na úkor nešťastníků dovolávajících se jejich soucitu. Tu masu sobců zmobilizovali vyžírkové, kteří mají plnou hubu solidarity, ale pohled upřený pouze na stav svého bankovního konta. Uspokojení sobecké poptávky zařídili lakomci, kteří nejsou ochotni ani financovat ze svého cestování hromadnou dopravou, natož aby se při honbě za politickou slávou zdržovali pomyšlením na Lukáška a jemu podobné klienty dobročinných spolků.

Ředitel pražské Fakultní nemocnice Motol, sociální demokrat Miloslav Ludvík, rudému Právu přiznal, že regulační poplatky letos vynesly jenom jeho špitálu 45 milionů, z nichž dvě třetiny spotřebují děti a senioři. Kolik stotisícových vertikalizačních stolů či invalidních vozíků by za ty prachy bylo možno pořídit, si umí spočítat každý sám.

Petr Zavoral

Hlavni stranka